První profesionální dílo nás hned na začátek uvítá monstrozním hudebním úvodem, který potěší nejednoho diváka. Když jsem viděla film poprvé, docela mě potěšilo, že je veden černobíle, protože tím snímek zachoval kouzlo, které tam mělo být a tím se také odlišuje od ostatních.

Matematik, který má na dvěřích příliš mnoho zámků a který je nebezpečně chytrý. Matematické vzorce budiž mu prací a nejenom tím. On je člověk, který se živí tvořením matematických vzorců a který má v hlavě snad celou násobilku. Tak trochu samotář a tak trochu génius. Jak se dalo čekat. Bydlí v domě, kde nemá mnoho přátel, ale přesto má jednu mladou obdivovatelku, která ho s oblibou zkouší z různých příkladů a on je jako vždy vyřeší hned zpaměti. Volný čas tráví v kavárně nad burzovními čísly a jednoho dne se tam seznámí s židem, který se ho snaží zlanařit do víry. Nezvládá to, klepou se mu ruce a má psychologický problém. Tady je moc poutavá scéna, jak si leje mléko do kafe a to je přesně jeho styl. Tady se Aronofsky nezapře. Důraz na detaily se tu výrazně projevuje. Dalším detailem je matematik v koupelně. Bere si léky a potom neuvěřitelně trpí. Pískání v hlavě, halucinace, to všechno ho pronásleduje, kde může. Klepající se klika, otevírající se dveře a najednou světlo. Do reality nás vrací zvonící telefon.

Zastupitelka společnosti Lancet-Persy ho lanaří na schůzku v čínské čtvrti, ačkoliv byl nejdřív dost skeptický, ke schůzce se uvolí. Jde navštívit svého přítele, také výborného matematika Sola, se kterým hrajou hru Go. Sole mu vyčítá nedostatek času a svým způsobem ho odrazuje od toho, aby se tolik nevěnoval matematice a nehledal řád v čísle pí. Přesně to mu totiž vrtá hlavou a chtěl by dosáhnout svého cíle. Nedochází mu, jak mohl Sole přestat věřit. Jak mohl přestat věřit tomu, že v čísle pí není řád. 

Druhý den zase potká Lennyho, který se ho dotěrně vyptává. Prozradí mu, že Lenny je také matematik a začne do něj hustit svoji teorii o hebrejských znacích a číslech, které podle něj mají souvislost. I tady vidíme kávu s mlékem, jak nám předvádí své kouzlo.

Pak máme znovu hudbu a znovu nám převádí matematiku do reálného světa. Začne zadávat data do počítače a čím víc posloucháte hudbu, tím víc máte pocit, že něco přijde. Stiskne return a hudba se zase rozjede naplno. Vypadá to, že všechno poklape, ale vyhodí pojistky a spálí disk jeho Euklida, což byl tenkrát poměrně drahý stroj. Jediné, co mu zbyde je jediný cár papíru, který hodí do koše. Poví příhodu Maxovi a ten mu naznačí, že to, co bylo na tom papíře, by mohlo mít smysl. Když jede domů, zastihne ho zastupitelka společnosti a snaží se na něj udělat dojem. Uteče od ní, koupí si noviny a studuje burzovní výsledky. Jeho teroie vychází, přesně, jak předpovídal, i když se mu to původně zdálo podivné a vrátí se ke koši pro papír s čísly. Nenajde ho a když se chce vrátit domů, čeká na něj zastupitelka před domem. Znovu narazí na Lennyho a odjede s ním.

Odjede s ním a Lenny mu poví, že hledají zákon v Thóře, který by měl obsahovat 216 čísel. A to jsou přesně ta čísla, o které se zajímal jeho přítel a ta čísla, která mu vyhodil Euklides předtím, než shořel. Jde k Solovi a žádá ho o vysvětlení. Sole mu tvrdí, že to je jenom náhoda a vysvětluje mu systém na hře. Max si jde stejně za svým a tvrdí, že ve všem je řád a na všechno je vzorek.

Když od něj odchází, chytne ho zastupitelka a nabídne mu nový čip, který se ještě nedostal na trh, ale už je to tu zas. Třes rukou a Max utíká domů. Snaží se se svými záchvaty poprat, ale ne vždy to jde. Začínají ho štvát čím dál tím víc a Maxovi se čím dál tím víc přestává líbit všechno kolem. Potká ho další "schíza", kdy se propiskou rejpe v mozku a potom proti němu jede vlak. Zase světlo.

Probere se ve vlaku, když ho průvodčí vyžene ven a pod nosem má cestičku od pramínku krve. Trochu zmatený se jde podívat na moře a pak se zadívá na člověka s vyhledávačem. Scéna je opět doprovázena velice zajímavou hudbou a zajímavými efekty. Potom sedí u Euklida a snaží se ho spravit. Následuje scéna, kdy stojí přede dveřmi sousedky, které se viditelně líbí, ale vezme jód a uteče. Má na práci zajímavější věci. A zase ta hudba, ta, která nás provází celým filmem následovaná podstatně klidnější melodií, kterou pak zas vystřídá ta progresivnější. Vcucne nás, vyloženě nás vcucne a člověk prostě musí poslouchat, co Max říká. Musíme poslouchat to, jak svět přirovnává ke spirále. Chce bádat dál, rozhodne se zavolat společnosti a uvolí se k tomu, že si od nich vezme čip.

Pak čeká, netrpělivě čeká na kufřík a když ho konečně dostane, elegantní, v kufříku, na bílém podkladu, zapojí ho do Euklida a může jet znovu. Tentokrát pracuje na hebrejském písmu, které mu dal Lenny. Hledá 216 čísel. Trošku si pohraje s daty na disketě a za pípání se prochází bytem a přemýšlí, jestli stisknout return. Po chvíli se rozhodne a stiskne. Výsledky jsou nuly... takže v podstatě bez výsledku. Začíná třes, pískání v hlavě a hučení, marná snaha si od toho nějak pomoct. Dokonce si střelí lék do hlavy a za blikání světel zmateně chodí po bytě. Najde je, Euklides mu je vyhodí, vyhodí mu jeho 216 čísel a on začne zběsile přepisovat. Tma, pohled na sousedku a Max se v rychlosti probere a vstane, hledajíc svoje zápisky. Vyhodí všechny z bytu a pak se znovu vrátí k číslu. Zase hledá vzorec, spojuje čísla, hledá smysl. Ale naštvaně papír zmačká a nic.

Stojí před zrcadlem, holohlavý a na hlavu si kreslí obdelník. Potom klidně sedí a sleduje běhající informace o burze. Záběr na mravence a na Maxe, čísla, Max, mravenec, čisla, Max...

Našel to. Našel, co potřeboval. Určil řád a šel s tím za Solem. Sole ho nechápe, protože on sám hledání nechal a měl k tomu dost dobrý důvod. Nebyl to záchvat, Max měl pravdu, ale v tolika věcech se tak pletl. Při cestě domů pronásleduje fotografa a opět moje oblíbená scéna s velice kvalitní hudbou. Nakonec zjistí, že fotograf byl student. Stejně je potká, potkal zástupce společnosti, kteří také chtěli čísla a uteče jim. Odmítá jim cokoliv prozradit, ale stejně ho najdou, když se jim schová pod auto. Vyjde najevo, že mají část kódu a chtějí zbytek. Vyhrožují mu zabitím a Max se pak dostane ven. Potká Lennyho a ten za ním jde se stejným přístupem. Chtějí číslo a Max ho má v hlavě. Nedá jim ho. Nedá a nakonec stojí před zrcadlem s vrtačkou a zabíjí mravence v umyvadle. Probere se u židů a rabín se mu omluví za to, jak se k němu choval Lenny hrubě. Kupodivu po něm i tak chtějí číslo a vysvětlují to náboženskými řečmi. Max vypadá vyplašeně a zároveň se dozví, že 216 čísel, které má v hlavě tvoří v hebrejské abecedě jméno Boha. Vznikne hádka a Max se tváří nepřístupně. To číslo už pro něj nic neznamená. I když by on měl být takzvaně vyvolený, je mu to jedno.

Chystá se navštívit Soleho, jenže Sole je mrtvý. Přijde k němu do bytu a najde kupu čísel a spirálu na hře Go. Sole hledal číslo a měl záchvat. Jako tenkrát. Neunesl to.

Hudba, hučení a další Maxův záchvat. V návalu vzteku zničí Euklida a světlo. Moc světla a uprostřed toho světla stojí Max. Pomalu říká čisla a když se probere ze záchvatu, tiskne se k sousedce a najednou je zase sám. Ublížený, tak zranitelný. Když stojí před zrcadlem, vypadá vážně, odhodlaně... Spálí číslo a dá nám na vědomí, že má v ruce vrtačku. Přiblíží si ji k hlavě a prostě protne. Stříkání krve a obloha. Obloha s lístky. Max sedí na lavičce a přiběhne za ním malá počitatelka. Max nevypočítá a usmívá se. Neví nic, neumí a je mu dobře. Vystoupil z objetí čísel. Dokázal to.

Sean Gullete tu měl opravdu skvělou roli a zvládl ji precizně. Na rozloučenou nám hraje tatáž melodie, jako nám hrála na začátku a která nás provázela i celým filmem. Darren Aronofsky si prostě umí vybrat detaily, jak obzvláštnit film. Jak ho udělat jiným a jak se zapsat jako ten, co není spokojen s průměrem a podle toho také pracuje.